U příležitosti večera Tarase Ševčenka, jsem si vytknul za cíl, přiřadit k tomuto ukrajinskému národnímu básníku nějakého srovnatelného českého souputníka, jehož jméno by pro českou literaturu mělo podobný význam, jaký má pro literaturu ukrajinskou jméno Ševčenkovo. Podotýkám, že nejsem žádným kovaným znalcem literární historie a tak prosím předem o shovívavost, pokud by někomu mé amatérské závěry připadaly ne zcela přesné.


I tak se tento úkol ukázal jako komplikovanější, než jsem původně předpokládal. Totiž – česká literatura, obzvláště česká literatura doby tzv. Národního obrození – tedy 19. století stojí na mnoha jménech literárních velikánů, mezi kterými nemůže chybět např. Karel Hynek Mácha, Božena Němcová, Eliška Krásnohorská, Josef Kajetán Tyl, Karel Jaromír Erben a mnoho dalších…ale žádný z nich není a ani nemůže být považován za tak jednoznačný a nosný pilíř či symbol české slovesnosti, jakým je pro své krajany Taras Ševčenko.

Nicméně samotné literární dílo nemusí být jediným a výlučným srovnávacím hlediskem, podle nějž můžeme k Ševčenkovi hledat jeho nejbližší český protipól. Můžeme se zaměřit také na jeho buditelství, snahu o posílení národního sebeuvědomění, na boj a osobní oběť, jíž pro svůj lid učinil. A pokud vezmeme v úvahu tato kritéria, objeví se zcela zřetelně před očima jedno konkrétní jméno z doby, kdy si i české etnikum, v té době již tři stovky let uvězněné v těsných okovech Rakouské říše, počalo uvědomovat svou vlastní nacionální podstatu a odlišnost od privilegované vládnoucí vrstvy německé, případně maďarské.
Je to jméno Karla Havlíčka Borovského.

V první řadě je však nutno říci, že Karel Havlíček nebyl skutečným básníkem-poetou v pravém slova smyslu. Borovský byl spíše satirickým novinářem, kousavým komentátorem a ironikem, který svůj veršovaný i prostý jazyk využíval k neúnavnému tepání do prohnilého rakouského státního zřízení.

Karel Havlíček se narodil 31. října 1821 v jedné z nejkrásnějších oblastí naší vlasti – na Českomoravské Vyočině, ve vesničce Borová u Přibyslavi, z jejíhož názvu přijal přízvisko „Borovský“. V devíti letech odešel, do tehdy silně poněmčeného města, Jihlavy, kde poprvé začal vnímat národnostní rozdíly.
Od roku 1838 studoval filozofii v Praze, a protože toužil po tom, aby mohl působit na výchovu českého lidu, vstoupil také do kněžského semináře. Zjistil však, že kněžstvo je zde vychováváno v konzervativním a také výrazně protinárodním duchu a tak z důvodu svého nesouhlasu s těmito poměry seminář v roce 1841 opustil a až do konce života se stal nesmiřitelným kritikem pokrytectví katolické církve.

Významným a velice zajímavým milníkem jeho života bylo seznámení s ruskou kulturou a ruskými reáliemi v letech 1843-1844. Karel Havlíček byl původně pod vlivem svých přátel zastáncem rusofilství a takzvané „slovanské vzájemnosti“, což se v době jeho mládí prostoupené idealizací carského Ruska, projevilo jeho dnes naprosto nepochopitelným výrokem:

lepší ruská knuta, než německá svoboda

Nutno však přiznat, že Karel Havlíček byl jedním z prvních, kdo tento svůj omyl prohlédl.

Po ročním pobytu v Petrohradě, kde působil jako vychovatel v rodině významného šlechtice svůj názor na Rusko výrazně přehodnotil a vrátil se odtud s přesvědčením , že slovanská vzájemnost je zhola nemožná. Ztrátu iluzí o této zemi pak formuloval ve článku nazvaném „Slovan a Čech“ větami:

… dosvědčiti mohu, že Rusové s ostatními Slovany nikoli bratrsky, nýbrž nepoctivě a soběcky smýšlejí. To už jsou mi milejší Maďaři, kteří proti nám bojují otevřeně, než Rusové, přibližující se s jidášským polibkem, aby nás pak strčili do kapsy. Tito pánové počínají všude místo ruský říkati a psáti slovanský, aby pak místo slovanský zas také ruský říci mohli.“

Pro Havlíčka měli rakouští Slované nacházející se tváří v tvář ruskému ohrožení šanci přežít pouze v rámci rakouského státního svazku. Svůj aktuální náboj tato jeho slova mají právě dnes, po více než 170 letech od jejich napsání, zvlášť v okamžiku, kdy si na místo mnohonárodnostního svazku pod společnpou korunou rakouského císaře dosadíme soudobé volnější společenství národů evropských.

Ve jeho díle se pak ruská zkušenost promítala od samého počátku až do konce, ať už jde o jeho prvotinu „Obrazy z Rus“, která vycházela jako příloha Pražských novin těsně po jeho návratu, nebo o jeho bohužel nedokončený ironický literární epitaf „Křest Svatého Vladimíra“, jenž začal psát těsně před koncem svého krátkého života.

Po návratu z Ruska pracoval jako redaktor různých časopisů, posléze založil vlastní deník „Národní noviny“, který dosáhl značné popularity a byl první tiskovinou s denní periodicitou vydání v českých zemích. Ačkoliv byl zastáncem národní myšlenky, odsuzoval prosazování nacionálních požadavků formou revoluce s poukazem na relativně slabou sílu Čechů a s obavou z případných následků, které by mohly politickou situaci národa vrátit o řadu let zpět.

Po potlačení povstání v Praze roku 1848 byl poprvé zatčen a vězněn. Jelikož však byl ve volbách v témže roce zvolen poslancem ústavodárného říšského sněmu, byl, s poukazem na získanou poslaneckou imunitu, vojenskými správci Prahy po několika dnech z vazby propuštěn.

I nadále však vystupoval velmi ostře proti rakouské vládě, a tak byly jeho Národní Noviny v červnu 1849 napřed dočasně a poté v lednu 1850 definitivně zakázány. Havlíček byl vykázán z Prahy a spolu s rodinou se usadil v Kutné Hoře, v jediném městě, kde neodmítali jeho texty tisknout. Zde založil časopis Slovan, který vycházel 2x týdně. Jako šéfredaktor byl však neustále sledován několika najatými agenty a jeho byt rakouská policie pravidelně podrobovala domovním prohlídkám.
Několik čísel Slovana bylo úřady zkonfiskováno, Havlíček čelil mnoha obviněním i udáním, běžně s ním bylo vedeno i několik soudních sporů najednou, což Borovský ve Slovanu s osobitým humorem komentoval. I přestože dostal několik finančních nabídek, k loyalitě se jej vládní moci přimět nepodařilo, což glosoval známým výrokem:

Přislibujte si mě, vyhrožujte si mě, přece zrádcem nebudu

Nakonec však soustavný tlak nevydržel a protože nechtěl státní moci dopřát radost z možnosti úřední likvidace jeho časopisu, raději sám jeho vydávání v srpnu 1851 ukončil. Zastavením tisku Slovana přestaly v Rakousku existovat poslední české noviny.

Borovský se poté uchýlil do ústraní v Německém Brodě, kde se nijak společensky neangažoval, přesto však nevěřil, že mu rakouská státní moc dá pokoj. Na osobní příkaz císaře Františka Josefa I. byl Karel Havlíček v noci na 16. prosince 1851 zatčen a bez jakéhokoliv soudního řízení deportován do vyhnanství v odlehlém jihotyrolském horském městečku Brixen. V následujícím roce mu bylo povoleno, aby se k němu připojila jeho manželka s dcerou. Zde Borovský strávil téměř 4 roky odtržen od vlasti i přátel, pod policejním dozorem, kdy byla veškerá jeho korespondence sledována a cenzurována.
Zpět do Čech byl propuštěn až v roce 1855 poté, co se písemně zavázal nepokračovat ve veřejných aktivitách. Těsně před návratem jeho manželka zemřela na tuberkulózu a stejná nemoc byla krátce na to zjištěna i u Havlíčka. Ten se z Brixenu vrátil s kompletně bílými vlasy (bylo mu pouhých 34 let!!!) a v Čechách se ocitl bez práce a bez prostředků.
V roce 1856 si začal stěžovat na stálou únavu a kašel, 24. července 1856 byl v horečkách převezen do Prahy a o pět dní později zemřel ve věku nedožitých 35 let. Před smrtí prý v agónii pohyboval rukou, jakoby horečně něco psal a obracel listy.

Jeho pohřbu se zúčastnilo velké množství lidí, policie jemnovitě zaznamenala přítomnost národních buditelů Františka Palackého, Františka Ladislava Riegera, nebo Karla Jaromíra Erbena. Božena Němcová mu na rakev položila trnovou korunu, jako symbol mučednictví.

Po návratu z vyhnanství před jeho smrtí se mu lidé vyhýbali a jeho veřejnou činnost odsuzovali i v tisku. Paradoxně již za několik málo let poté se stal uctívaným národním mučedníkem, jehož kult přetrvává až do dnešních dnů.

Svéráznou poklonu Havlíčkovi v roce 2008 složil jeden z nejuznávanějších divadelních souborů dneška u nás – Divadlo Járy Cimrmana. Ve komediální hře České Nebe, je Karel Havlíček Borovský prezentován jako člen imaginární „české nebeské komise“, kde společně s dalšími zemřelými velikány našich dějin, jako jsou Praotec Čech, Svatý Václav, Mistr Jan Hus a Jan Ámos Komenský, rozhoduje o dalších osudech českého národa v době po zhroucení rakousko-uherské říše. Toto divadelní představení je zajímavou poctou spisovateli a hrdinovi, jenž jako jeden z prvních pochopil, do kterého civilizačního prostoru Čechové patří. Přesto si autoři hry, s humorem sobě vlastním, neodpustili jízlivou poznámku o tom, že „Havlíček trpěl pro český národ tím, že jel zadarmo do Alp“:)

Příbuzné příspěvky

1 komentář

Zanechte nám odpověď

00

00*

00*

0